Zpět na články

Šílené zážitky z cest, aneb jsme na živu!

04. 04. 2016 | R + D

Ještě jednou před tím, než Vám napíšu něco o našich zážitcích z minulých cest po světě, chci Vám poděkovat. Jsme doopravdy rádi, když nám věci komentujete a nejen lajkujete. Chceme si s Váma povídat, psát, rozebírát věci, nejen z našeho života, ale i z toho Vašeho. Zajímáte nás a jsme fakt rádi, že Vás máme. Děkujeme

 

 

A teď jak vlastně začít :-). Představte si, že odložíte svatbu o rok, protože místo ní chcete raději poznat svět a svoje možnosti. Vezmete si velkou krosnu a kufr a na víc jak měsíc někam jedete. Kamkoli na světě. Nepředstavujte si teď žádný lowcost a přespávání u někoho doma, nebo v hamaku po cestě zavěšeného mezi 2 stromy. Takoví my nejsme a nikdy jsme nebyli :-). To už by bylo fakt moc na nás po tom, co jsme měli za sebou... (ale stejně si to jednou vyzkoušíme) ....

 

Pro nás byl už sám o sobě obrovský krok do neznáma nejet s cestovkou a ještě na tak dlouho. Pro někoho nic nečekaného. Pro mnohé šílenost :-) a nervozita z "nejistoty". Jestli jsme Vás teď odradili ze čtení článku, protože máte větší kule jak my a toto je pro Vás normální, tak ještě chvilku počkejte, protože jsem ještě nezačal :-).

 

Bylo to asi takto. Bylo nebylo, koupili jsme si letenky do Taipei a pak ještě další letenky na Filipíny. Přes booking jsme si rezervovali hotel na první noc, ať do imigračního formuláře máme co napsat a Danča připravila geniální, dlouhosáhlý itinerář naší cesty. Kde budeme bydlet, kde jíst, jak se budeme přepravovat z místa A do místa B. Měli jsme seznam super hotelů, skvělých restaurací, řidičů, na Taiwanu i vlakové spoje....vše, co by bylo třeba... KDYBY...

Samozřejmě já vždy řeším věci až když nastanou, takže jsme se s Dančou i stihli pohádat, proč nic neplánuju, že se na tu cestu snad ani netěším.

 

A tak jsme si první dny užívali krásy Taiwanu, jeli rychlovlakem, nakupovali.... a pak chtěli letět na Filipíny. Jenže začal taifun. A protože náš koupený let byl zrušen a letecká společnost byla z Filipín, kam se dalo dovolat pouze s 10min dlouhým čekáním a každá minuta stála majlant a po dovolání paní neuměla anglicky (ani čínsky - to umí Danča), tak jsme se rozhodli jet 450km na letiště si to risknout...že to prostě nějak uhádáme. Dostali jsme se tam den po našem letu a chtěli letenky. Trvalo to 3h tu společnost přemluvit, že nám musí vrátit buď peníze (HNED v hotovosti), nebo dát náhradní let.... dostali jsme ho. A s nemalými turbulencemi jsme doletěli na Filipíny. Tam nás jako neznalce ihned okradli na letišti, pak ještě taxikář, a pak jsme zjistili, že hotel na fotkách z bookingu byly vizualizace a vypadá faaakt jinak. My ho měli zaplacený a nechtěli nám vrátit peníze. Zůstali jsme jen jednu noc a pak rychle znovu na letiště přeletět na ostrov Coron. Přiletěli jsme na letiště, kde vedle v podstatě u runwaye se pásly krávy, letištní restaurace byl bambusový rozpadající se stánek a my se neskutečně dobře bavili, že to snad není možné :-)))). Měli jsme zamluvený hotel na soukromém ostrově nedaleko Coronu, kde může bydlet maximálně 6 párů či rodin. Absolutně geniální místo. První dva dny bylo jak v ráji!!!!! Dokonalý klid, podmořský život, jen se nedalo naprosto nikam jít, jelikož ostrov měl cca 300m průměr. Užívali jsme si to na max - výlety lodí po okolí, potápění, šnorchlování, soukromé pláže. Každý den jiná ryba ulovená ten den naším rybářem. Než se to zvrtlo.....

 

 

Přišel další taifun. Ještě o dost silnější. A my měli zarezervovanou loď po 3 nocích na ostrov Palawan. Jenže ona nejela (ještě že tak). A my museli uvěznění na tom ostrově, kde nebylo v podstatě nic, zůstat neplánovaně další 4 dny. Ani po 4 dnech ale loď nepřijela, tak jsme si koupili další letenky zpět do hlavního města a z Manily letěli zpět o pár set kilometrů dál na ostrov Palawan. Furt celkem nuda že? :-)

Na Palawanu jak je zvykem první 3 dny úžasné počasí, klidné moře, po taifunu ani zmínky. Opět jsme se uklidňovali potápěním, krásným hotelem přímo v zapomenuté vesničce kdesi na severozápadním pobřeží, kde jsme byli úplně sami jako turisté. Plavali jsme se želvama, potápěli se s miliardou rybiček, prostě pohoda. Než jsme zase chtěli změnit místo s již zaplacenou lodí. A tak si jeden večer tak sedíme na pláži popíjíme koktejl a přijde za námi jediný člověk ve vesnici, co má auto, byl strašně moc milý a příjemný, a říká: "Slyšel jsem, že zítra potřebujete do Sabangu?" (asi 80km po moři, 130km po souši). Vezmu Vás za X pěněz. My jsme mu poděkovali, ale už jsme měli zaplacenou loď (malá kocábka pro 4, s ráhny a motorem ze sekačky). Skvěle jsme se vyspali a vyrážíme na plavbu do Sabangu. Ještě před výjezdem náš kormidelník a majitel lodi říká: "Dnes je krásně, klidné moře, můžeme jet." Vyjeli jsme a asi tak po 2 hodinách proplouváním mezi ostrůvky jsme se dostali na otevřené moře, a zbývaly nám ještě tak 2/3 cesty. Co myslíte že se stalo? :-) TAIFUN a ještě o mnoho silnější, než dosud (už třetí za 2 týdny).

 

V tu chvíli nám začaly 5m vlny valit vodu do lodi a přes ni a my se nakláněli o 30-40st. Vlnám se nedalo ujet, byly větší než celá loď a my všichni stojící na sobě. Všechno jsme měli mokré vč. foťáku a a počítače. Jediné co bylo v nepromokavém obalu byly telefony. To by ale nebyl absolutně žádný problém. Když by nám po 30minutách boje s vlnami kapitán (který svoji kocábku řídí 20 let!) neřekl: "Jestli se neotočíme, nepřežijeme!". Mezi tím jsme měli už na půl potopenou loď a vyhazovali všechnu vodu malým kbelíčkem pro panenky. Danča začala brečet a loučit se, já se málem pos...l. V tu chvíli se nám fakticky zobrazil život v jedné vteřině před očima a my zjistili, co všechno jsme kdy udělali špatně. A zjistili, že se fakt nemáme jak rozloučit s těmi, které máme rádi. Vedle nás byly útesy a vlny narážely takovou silou, že ještě 10minut a jsme rozmláceni o skály. Otáčení lodi nešlo moc podle představ. Trvalo 40 minut. A ten okruh v takto velkých vlnách byl cca 1km. 

 

No jak asi chápete, jsme tu, takže se to nakonec podařilo. Tím ale příběh zdaleka nekončí!

 

Když jsme dorazili zpět do Port Bartonu, Danča si sedla do houpací sítě a 30 minut nemluvila, dívala se do blba a nevnímala. Já šel okamžitě hledat toho borca, co nám nabízel odvoz autem. Našel jsem ho. Jen ten parchant mi řekl, že je pozdě, teď už je cena 3x vyšší. My tolik peněz u sebe neměli. Bankomat 200km daleko a on nechtěl smlouvat. Nakonec nás tam jednoduše nechal a odjel s úsměvem na tváři, s absolutním nezájmem. Cesta na silnici vedla přes 20km džungli s polní cestou. My dvě 80l kompletně promočené krosny a žabky na nohách. 

 

Našli jsme po dalších desítkách minut 2 mladé puberťáky s relativně provozuschopnejma motorkama (klasickej fichtl) a ukecali je lámanou filipínštinou a rukama nohama, ať nás odvezou na první asfaltovou křižovatku. Odvezli, za menší úplatek samozřejmě (v přepočtu asi 500kč). My tedy nasedli, v žabkách, bez helmy s 80l krosnami na zádech a těch upocených smradů jsme se drželi fakt pevně. Nikdy jsem necítil horší smrad než z nich, ale co, když musíš, tak musíš :-).

 

Anglicky neuměli ani slovo a na to říct jim "slow down" v 80kmh rychlosti kdesi v džungli, kdy se tak tak držíte a ještě za sebou vezete na zádech něco, co je skoro stejně těžké jako Vy sami, odpověděli nám svým úsměvem s palcem nahoru a zrychlili. :-)

 

Danča po polovině cesty zjistila, že jak je nervózní, totálně vystresovaná a nevnímá nic, tak celou dobu žmoulá bradavky toho puberťáka! A ten vůl.... on si to nechal normálně líbit a s úsměvem neustále zrychloval. Kdybych to věděl dřív, než když už jsem jim to zaplatil, asi bych je ukecal, že to bude grátis :-))))). Ale Danča mi to řekla až poté, co jsme seděli na silnici a čekali na nějaký jiný druh dopravy :-). Škoda! ...Kluci ale čekali ještě asi 15min a zamilovaně se na Danču koukali :-)! Fakt jsme se cítili hodně divně :-).

 

Je to už šílený pro normálního srmtelníka, kterej objel s cestovkou max tak Evropu, dostatečně? Nebojte, ještě přidám :-).....

 

Tak si tak sedíme vedle silnice a ptáme se místních, kdy jede autobus. Jelikož tam všichni seděli na zastávce. No žádný prý už dlouho nejezdí. Oni na té zastávce bydlí. :-))) Hned vedle měli záchod - bambusový s mouchama. Tak jsme raději popošli pár desítek metrů dál. A když nám nechtělo nic zastavit, tak jsem si jednoduše sednul doprostřed cesty a zvedl ruku. 

Podařilo se nám stopnout borca s dodávkou. Že nás prý vezme po další křižovatku, kde se odbočuje na Sabang za Y peněz. Tak my že jo a jdeme si sednout do auta. Měli jsme 1,5 místa a zbytek zabíraly krabice, ve kterých byly živé slepice a strašnej smrad (ne sice tak moc jako ti mladí borci s motorkama, ale pořádnej smrad to byl). A tak jsme se tam narvali i s našima krosnama, zaplatili požadovanou částku a jeli jsme. Po 40km řidič zastavil nějakýmu mávajícímu u cesty a mluvili jen jejich hatmatilkou. Poté, co se na sebe ještě 4x usmáli, si borec otevřel u nás dveře a řekl něco jako, posuňte se. Vystrčil nás a sedl si vedle u okýnka. My tedy pro Vaši představu seděli takto: já, Danča, krosna 1, krosna 2 - všichni na sobě. Naštěstí už nám zbývalo jen cca 20km k té křižovatce.

Po dojezdu jsme s nadšením vystoupili a borec si řekl o doplatek, že cena byla jen za 1 osobu. Když jsem mu to odmítl zaplatit, vystoupil a začal křičet a vyhrožovat, tak jsem mu raději ty prachy dal.

Vypadal, že každou chvíli vytáhne mačetu.

 

 

Dojeli jsme tam a já vykouřil nervozitou a nasraností krabičku cigaret :-). Už jsem měl všeho úplně po krk. Ale stále jsme měli před sebou cca 20km po nové silnici vybudované v džungli. Jediné co jelo, byla motorka se sidekárou (tricycle). Tak jsme se domluvili již na konečné ceně a nastoupili jsme. Borec dolil 2 absolutky benálu do nádrže a vyrážíme. :-))) Cesta ale byla prudký kopec nahoru, prudký kopec dolu a takto každý 1km :-) na tunel prostě na Filipínách nejsou prachy.

A protože jsme jeli s fakt línou motorkou ještě s navařenou ocelovou konstrukcí pro nás a 2 krosnama, tak musel dělat obloučky a jel asi 5kmh :-)))... no když už to prostě přestalo jet, tak mi řekl, ať to vyjdu pěšky a že mě počká nahoře na kopcu.... :-)))) a takto asi 30x!!!! (30 kopců).

 

Když jsme dojeli do Sabangu, což byla konečná toho dne, vybral jsem ten nejdražší 5* hotel, pronajal náš vlastní domek na pláži a spal do druhého dne... Danča to stejné :-). Už mě bylo fuk kolik utratíme peněz, protože život máme jen jeden. Tehdy jsem si uvědomil, že peníze fakt nejsou od toho, abych pro ně dřel každý den 18h, ale aby tu byly jen jako výpomoc.... že svůj život musíme dočista změnit!

 

Dva dny jsme bydleli v tomto úžasném luxusu a pak zjistili, že jsem koupil omylem zpáteční let na june místo july a my nikam neletíme! To letadlo ten den spadlo a všichni na palubě zemřeli...

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.... a že toho pokračování ještě je hodně....

 

Už nás začínáte chápat? Byla to nuda? :-) Toto jsme my a já Vám přísahám, že jsem si nevymyslel nic z toho, že to není přibarvené a ani to nepíšu popularizovaně, ale přesně tak jak se to stalo...

Počkejte si na pokračování, protože se dozvíte ještě dalších x fakt úžasných věcí, díky kterým víme, že ŽIVOT SE MÁ PROŽÍVAT, NE PŘEŽÍVAT!

 

Váš Radim

 

 

Foto - zmiňovaná letištní restaurace na ostrově Coron

  

 

Foto - čerstvá ryba každý den 

 Foto - v této loďce jsme málem umřeli


Tagy:


Komentáře pod článek můžete přidávat přímo v odkazu na naší facebookové stránce