Zpět na články

Holka nebo kluk? Podnikání nebo rodina?

07. 01. 2020 | Radim

     
     Teď
se všichni prosím zastavte, přestaňte dělat to, co právě děláte, uvařte si kávičku a posaďte se do svého oblíbeného křesla. A věnujte nám prosím pár minut svého času. Chceme se s Vámi podělit o něčem pro nás moc důležitém.



Příběh začíná před 11 lety. V době, kdy jsem poznal tu nejkrásnější ženu mého života. Kdy jsem byl tak trochu nejistý, ne příliš sebevědomý, ale ukrutně upřímný kluk. Ač jsem byl v posledním ročníku výšky, nebyl jsem zrovna dvakrát dospělý. K tomu, abych konečně dospěl, má největší zásluhu ta, která mi z mého propařeného vysokoškolského mládí udělala opravdový život. Víte, vzpomínám si na jeden večer, kdy jsem řekl Danče ultimátum…. teprve jsme spolu začínali chodit, ale můj mozek nějak přepnul a já na ni vybalil, že maximálně do 30 let chci děti, pak na to budu moc starej. Jak já byl bláhovej :-). Postupem času, kdy se ve Vašem životě začne objevovat pojem jako „sraz se střední po 5 letech“, „sraz se střední po 10 letech“, viděl jsem jak všichni moji vrstevníci najednou mají děti. A já ne. A to se už konal i sraz se střední i po 15 letech. 

Čas plynul, vystřídal jsem několik zaměstnání, postupoval výš a výš, až jsme si oba řekli, že založíme firmu, architektonické studio. A z té se stalo to dítko. A najednou se všechno změnilo. Stal se ze mě workoholik, kariérista, otrok svého povolání. Vše šlo skvěle, až na to, že jsem úplně zapomněl, co jsem tak nutně chtěl, když mi bylo 26. Milovali jsme se strašně moc. V našem vztahu s Dančou po několika letech už nebyl jediný zádrhel, před všemi jsme vypadali jako ten nejšťastnější pár a upřímně, když jsme viděli, jak nám vše jde a přitom všichni ostatní okolo nás mají děti, jak moc je to ovlivnilo a řekl bych i změnilo, nějak jsem to přestal chtít, chtít mít děti. Najednou tu byl strach. Ne z toho, že by to nešlo, ale strach z toho, co všechno by se změnilo. Člověka vždy táhne spíš pocit pohodlí. Přiznejme si to všichni, neradi vycházíme ze své komfortní zóny. Nebo Vy snad ano? 



Pak přišlo Bali. S Bali naši stěhováci. Se stěhováky i spousty dětí. A my se o ně hrozně rádi starali a stěhovákům pomáhali. Občas to byla ta nejlepší antikoncepce, co si budeme nalhávat. Ale když nás každý viděl, jak nás to baví, ptali se nás: „Tak, kdy to bude?“ či „Vám by tak slušely děti“. Museli jsme se nějak vyjádřit. Tehdy jsme napsali článek „Mít či nemít děti“. Vlastně to je více než 2 roky (To to letí, co?). Asi víte, jak silný názor jsme měli, že jednoduše život s dítětem není nic pro nás a rozhodně ne v té době.  Že jsme raději skvělá teta se strejdou. Že jsme se prostě necítili být absolutně připravení. Že jsme si to vlastně ani neuměli představit. Že jsme věděli, jak obrovská je to zodpovědnost a stačí udělat jednu jedinou chybu a tomu malýmu človíčku můžeme zavařit celý život. No jenže to není jediné. 





Bylo pro nás vždy nepředstavitelné sloučit naši práci, kterou tolik milujeme a kdy jsme s hosty skoro každý den, někdy už od rána, někdy pozdě do večera…..a výchovu miminka. Přece jen chcete s prckem trávit svůj čas (většinu), chcete být skvělými rodiči. Chcete mu dát skvělou budoucnost, vzdělání, výchovu. Navíc někteří kamarádi nám řikali, jak jsou tu úžasné a profesionální anglické školy i školky (soukromé). My jsme si však neuměli představit, že by tu náš imaginární prcek vážně chodil do školy. Určitě ne v oblasti, kde žijeme my, protože nejbližší výběrová škola je 50km daleko, což z pohledu ČR je relativně kousek, ale na Bali to znamená hodinu a půl cesty autem. Navíc je sakramentsky drahá a my nejsme rentiéři. A co si budeme nalhávat, běžné školství je na Bali na katastrofální úrovni. Tedy pro nás by to znamenalo nutné stěhování do turisticky víc profláklých oblastí, daleko od práce a našich stěhováků, kde se nám navíc úplně tak nelíbí. Nebo kompletní změna ve všem, co děláme, jak žijeme, kde bydlíme. Ale i to, že už nemůžeme být s hosty tak často. Jednoduše ta představa byla šílená….

NĚCO SE VŠAK ZMĚNILO… ne v tom jaká je možná realita, ale něco uvnitř nás. V době, kdy už se dokonce i naši rodiče smířili s tím, že žádná vnoučátka nebudou. Upřímně, nerozumíme tomu, co je jinak. Neříkáme, že slyšíme tikat nějakej BIObudík :-). Nebo že si říkáme, že je už čas, protože by taky mohlo být pozdě. To ne! Nebo, že by zmizel ten obrovský strach, strach z toho, že to pokazíme a nebude dobrými rodiči. Jen prostě najednou máme jiný pocit. Takový ten sebevražedný pocit, že si chceme obrátit život kompletně vzhůru nohama. Netuším, jak je to možné, ale ta představa nás nějakým velmi zvráceným a zvláštním způsobem přitahuje. Zažili jste to i Vy? Nebo jsme jen divní? My tajně doufáme, že našim rodičům tímto nepřivodíme infarkt, protože jsme o tom zatím mluvili jen my dva a spolu. 

Asi nejsme úplně odvaření z představy, jak přebalujeme pos… plínku, jak ten skřítek začne křičet a plakat, pobýhat jak splašenej a vše okolo sebe ničit, nebo jak se děsně nevyspíme. Ale už asi začínáme pomalu rozumnět, že to má milión světlých stránek a momentů. A taky si už i víc věříme v tom, že máme co předat dál. A teď nemluvím o majetku, ale spíš o pohledu na život. No, asi jsme Vás dostali do kolen. Nebo možná ne… Někteří z Vás z nás třeba mají radost, jiní si klepou na čelo, ale ještě nic neslibujeme :-) ani sobě… stále je tam ten strach.



Víme ale jediné, že čekat na zázrak se nám nechce. A že potřebujeme nutně změnu, protože s životem, který teď žijeme, se naprosto nic nezmění. Co to tedy může znamenat pro Stěhujeme se na Bali? Asi jedině to, že jsme zatím nepřišli na to, jak skloubit rodinu a způsob našeho podnikání dohromady, a taky dost předpokládáme, že toto bude naše poslední sezóna. Náš vrchol stěhovácké kariéry. Náš milník, kdy si to se stěhovákama chceme užít na LEVEL MILION. Kdy chceme, aby naši hosté byli nadšení víc, než je to možné. Kdy uděláme vše proto, abychom Vám Vaše sny mohli pomoct splnit. Kdy pojedeme víc než na plno.

Tedy co teď…. Vy všichni, kdo sníte o tom, že za námi dorazíte za rok, za dva, za tři (a víme o mnohých z Vás), nemůžeme Vám slíbit, že nějaké za rok, za dva bude. Vlastně si myslíme, že nebude, alespoň ne tak, jak doposud. Opouštět Bali sice zatím neplánujeme, ale rozhodně budeme muset přehodnotit a změnit celý koncept našeho podnikání. 

Pojďme si tedy tento rok a vše s tím spojené užít na maximum. Ani nevíte, jaký pocit nás teď, když jsme Vám to konečně prozradili, provází. Pocit nervozity, pocit radosti, ale i pocity, které asi ani neumíme popsat. A strašně moc děkujeme, že Vás máme a budeme mít tu u nás. Prosím tento článek dostaňte dál, sdílejte, lajkujte, dejte tomu vše…… poslední ročník je jen jeden!!!! A my jsme tu pro Vás. 




Vaši Radim a Daniela

Vaše „už jen asi roční“ Stěhujeme se na Bali


PS: naše poslední zbylé termíny dovolených najdete ZDE:

--> pro rodiny s dětmi - https://stehujemesenabali.cz/dovolena-pro-rodiny-s-detmi/

--> pro jednotlivce, dvojice, páry či bandu kamarádů - https://stehujemesenabali.cz/dovolena-s-nami/



Tagy: dovolená | stehovaci | dovolena | zmena | rodina | posledni sezona | dite | biobudik | rozhodnuti | uzijte si to dokud to jde | dovolená snů | Stěhujeme se na Bali | stehujeme se na bali | Stehujeme se na Bali | dovolena snu | stěhujeme se na bali | stehujeme se na Bali | stěhujemesenabali.cz | stehujemesenabali.cz | stěhujeme se na Bali | už jen poslední rok


Komentáře pod článek můžete přidávat přímo v odkazu na naší facebookové stránce