Zpět na články

Pohádka o dospělosti

10. 06. 2017 | Radim

Jak vlastně začít psát pohádku? A bude to vůbec nakonec pohádka? Když jste dospělí, už nic jako pohádka v životě neexistuje. O co se tedy my dospěláci vlastně snažíme? Často si tuto otázku pokládám a nikdy na ni neumím přesně odpovědět. Proč tedy žijeme?

 

Když jsem byl malý, ten pohádkový svět byl všude okolo mě. Prožíval jsem různá dobrodržství. Jednou jsem byl princ, který jede zachránit tu svoji princeznu před zlým drakem. Tím drakem byl termín, kdy končil pobyt v lázních a ten měsíc utíkal tak strašně rychle. Byly to jedny z nejkrásnějších časů mého dětství. Procházky mezi pískovcovými skalami, všude borovice. Vzpomínám si jen na to sluníčko a pohodu. První pusu a nová přátelství. Jenže čas nešel zastavit a tak se mi drakovi utnout hlavu vůbec nepodařilo. Zklamaný, ale odhodlaný, že dokážu něco většího, jsem opět šel na první den do školy. Chvíli jsem byl závodník, jindy prozkoumával vesmír, jindy Indiana Jones a ve své cestě za pokladem jsem bloudil pralesem, po poušti, překročil hory, řeky, a všude na mě čekala nějaká překážka. Pralesem byla škola a její změť chodeb, poušť bylo školní hříště a tělocvik, hory vystoupat do 4. patra po schodech či řeky byly jednotlivé třídy a předměty. Tím pokladem bylo se konečně dostat z té školy plné nebezpečí. Čím jsem byl starší, tím více překážek přibývalo. Co Vy, už jste na toto všechno zapomněli, jak jako děti jste všemu dávali pohádkový význam? Byl to motor a celé mě to pohánělo kupředu. A vždy ve všem bylo hrdinství a obrovský cíl dokázat něco úžasného.

 

 

 

 

Projdete takto školku, základku, a postupně se od rodičů dozvídáte, že vlastně nic okolo Vás není pohádka a Vy fakt nejste ten princ či rytíř, co dokáže vše, co si usmyslí. Postupně se z toho pohádkového světa stává realita. Realita je všude okolo Vás a nutí Vás být víc a víc dospělý. Najednou jste na střední, v novém velkém městě, v místě plném cizinců, kde už není nic jako dřív. Čím jste ale starší a dostáváte větší zodpovědnost, tím více na vše z minulosti zapomínáte. Zapomínáte, ale chcete? Střední škola Vám do života dá trošku kuráže, ale Vy furt bloudíte. Už nepřemýšlíte o budoucnosti jako o Vašem jedinečném světě, ale začínáte mít daleko vážnější cíle. Třeba na jakou výšku jít, čím se stát. Jinak jste za blázna. A už nemůžete snít o tom, že budete kosmonaut, zpěvák nebo popelář, ale svět okolo Vás Vám nutí být právník, manažer nebo učitel. Všechno je najednou tak vážné.

 

V architektuře bylo stále trošku toho pohádkového světa. Tvořil jsem svět okolo nás. Zase jsem si připadal, že můžu na chvilku snít. Mohl jsem vidět spousty barev, spoustu tvarů a z toho stavět vizi okolo sebe. Dostudoval jsem a začal pracovat, až nakonec založil vlastní ateliér. Čím větší projekty jsem měl, tím ta pohádka ubývala. Postupně jsem se stával na cestách mezi zakázkami víc řidič z povolání a ten vážný manažer, než ten snílek, až to úplně vyvrcholilo… větší zatížení, větší stres, než který může běžný člověk ustát, mě jen přivedl do nemocnice, kde se celý sen kompletně rozplynul.

 

V tomto momentě přišlo na řadě stěhování. Stěhování do doslovného království pohádek, na Bali. Zpět do dětských let, kde jsem plaval na moři a objevoval nová místa. Prosekával listy mačetou při hledání pokladu. Ikdyž teď máme práce víc než kdy jindy v našem životě a pracujeme skoro 24 hodin denně, tak je život opět jedinečný. Znovu a znovu se nachytáváme, jak žijeme svůj sen. Jak zase kousek toho dítěte vstoupil do nás a je to tak úžasné.

 

Proč teda přestáváte vůbec snít?!

 

Nepřestávejte, protože celý život je pohádka a vy jste ten, kdo ji řídí. Ať už přijdou v životě ty nejtěžší chvíle, překážky, problémy, starosti, nezapomínejte na to dítě uvnitř sebe, jak jednoduché to je překonat. Že ještě dokážete něco mnohem a mnohem většího. 

 

Radim


Tagy: detstvi | stehujemesenabali | Stěhujeme se na Bali | stehujeme se na bali | dětství | sny | cíle | vize | dospělost | stěhujemesenabali

Komentáře